Kdy hráči konečně přistoupí na pravidla hry?

Prince of Persia a Mirror's Edge. Dvě naprosto odlišné hry, které toho mají přitom tolik společného, až se nad tím člověk pozastaví. Osobitý vizuální styl (když uvidíte byť jeden obrázek, hned poznáte), radost z čistého pohybu prostředím, stejně jako specifické zpracování onoho pohybu.

A obě to jsou v podstatě plošinovky. Herní kritici jsou ale rozpolcení a na aktuálním příkladu těchto dvou her se krásně ilustruje, že se kritici, potažmo hráči samotní bezmocně plácají mezi škatulkami "casual" a "hardcore" a nevědí, do které chtějí být zařazeni.

Spousta výtek, které míří na nového Prince, je lamentování nad obtížností hry. Nejen že se některým lidem nelíbí Eličino zachraňování při každém nepovedeném skoku, ale spousta lidí si stěžuje i na to, že se hra hraje tak nějak sama a hráč nemá vlastně ani moc kontrolu nad tím kam skočí, kdy se odrazí, kam vlastně jde apod.

Mirror's Edge je přesným opakem Prince. Pokud se netrefíte přesně na trubku, padáte dolů. A znova. A znova. V Mirror's Edge mají hráči plnou kontrolu nad tím kdy, kam a jak vyskočit, přeskočit, podklouznout a kritici fňukají, že je hra v některých pasážích příliš obtížná, nebo že se jim nepodařilo několikrát skočit na zábradlí, které minuli jen o pár centimetrů. Proč se Faith toho zábradlí nechytla, když bylo na dosah? Co kdyby se ho chytla? Stěžovali by si potom na přílišnou jednoduchost a vodění za ručičku?

Stejně tak jako skejťák nevidí zábradlí a schody při procházce městem jako stará tetička vracející se z nákupu, neměli bychom se ani my dívat na některé hry zažitým způsobem. Stará tetička vidí v oněch schodech obtížnou překážku, on vidí příležitost a výzvu. Stejně jako Faith a Prince využívají různé, často nereálné techniky pro překonání těchto překážek, i my bychom měli nahlížet na specifické hry specifickým pohledem. Ne pohledem dravce, kterému právě utekla myš o centimetr vlevo, ale dravce, který si počíhá a chopí se příležitosti v ten pravý moment.

Kritici i hráči mají své tradice, zvyky a standardy. Pokud je hra jednoduše uchopitelná, není ani pro jednu skupinu problém přivřít oči nad některými chybami. Ovšem pokud má hráč pocit, že hru dostatečně nehraje (PoP, MGS4), nebo že umře kvůli několika centimetrům (ME, TR), měl by přehodnotit svůj přístup ke hře. Nechci od této hry něco jiného, než mi ve skutečnosti může nabídnout? Půjdete snad do kina na Transformers 2 s očekáváním intelektuální myšlenkové nirvány?

Proto by měli kritici i hráči vždy přistoupit na pravidla hry (doslova), pochopit její silné stránky a těch si užívat plnými doušky. V případě Mirror's Edge a Prince of Persia si užívat ladnosti a radosti z pohybu samotného, objevovat nová prostředí a nevidět v nich překážku, ale příležitost a výzvu. Hry už dávno nejsou jen o frustraci z nepovedené činnosti, jejího neustálého opakování a trestání hráče smrtí za každé šlápnutí vedle. Hry jsou interaktivním zážitkem, který by se měl používat tak, jak bylo původně zamýšleno. Jedině tehdy si pořádně užijete poetiku a krásu Prince z Persie, nebo kontrastní a hbitou Faith v dystopické budoucnosti.